Jezevčík má tvrdou palici a smysl pro humor

Jezevčík je inteligentní, sebevědomý pes se smyslem pro humor a tvrdou palicí. Povaha těchto nudlovitých pejsků dokáže být poměrně různorodá. Jeden dokáže být paličatý a odtažitý, druhý poslechne na první dobrou a nadšeně se bude mazlit s každým, koho potká. Dělení jezevčíků je poměrně členité, a to buď podle typu srsti (hladkosrstý, dlouhosrstý a drsnosrstý), nebo podle velikosti (standartní, trpasličí a králičí).

Jezevčíci se pak povahově lehce liší právě i s ohledem na to, ke kterému typu patří. Obecně jezevčíci milují lidi, je to jeden z důvodů, proč se nehodí na celoroční pobyt venku. U drobnějších králičích a trpasličích hladkosrstých jezevčíků se celoroční pobyt venku nedoporučuje i kvůli jejich drobné tělesné stavbě a nedostatečnému osrstění. Povahově jde o průbojné a inteligentní psy, kteří rádi řídí svět podle sebe.

Je tak třeba, aby ve svém pánovi viděli autoritu, které se dokáží podřídit, jinak můžou být zbytečně uštěkaní a v krajním případě i agresivní. Jde původně o lovecké plemeno, které se věnovalo především norování. Dodnes je řada myslivců chová jako pracovního psa. Pro většinovou společnost se dnes již jedná o tradiční společenské plemeno, které s vámi bude nadšeně chodit na středně dlouhé procházky přírodou a doma se vám spokojeně stočí na klín při sledování televize.

Důvody, proč si pořídit jezevčíka

• Roztomilý kukuč a elegantní vzhled. Jedny z důvodů, proč je toto plemeno populární především mezi chovateli sportovně založených společenských plemen.
• Jde o psa s drobným tělem a silnou osobností. Nemáte doma příliš prostoru, ale toužíte po psovi, který je sice menšího vzrůstu, ale osobností pes s velkým P? Jezevčík je tou správnou volbou.
• Jde původně o loveckého psa (řada myslivců ho k tomuto účelu stále chová). Je proto velice odolný a aktivní. Vhodný je proto pro lidi, kteří milují dlouhé procházky přírodou.
• Toužíte-li po skladném psovi, kterého využijete k pracovnímu výcviku, je jezevčík správnou volbou. Díky skvělému čichu se hodí ke stopování a je stále vhodný k loveckému výcviku.
• Jde o inteligentní a zároveň paličaté plemeno. Vše snadno chápe, ale pořízení s ním není vždycky jednoduché. Vhodné je tedy spíše pro zkušenější a aktivní majitele.
• Jezevčíci jsou dobří hlídači. Na nesrovnalosti upozorní především štěkotem.
• Toto plemeno je vhodné i do rodiny s dětmi, a to především po správné socializaci psa – když se jezevčíkovi něco opravdu hodně nelíbí, nedělá mu problémy se „výchovně“ ohnat. Je třeba vysvětlit i dětem, jak se k pejskovi správně chovat.
• Jednou z mnoha výhod je i několik velikostí (standardní, trpasličí a králičí) a typů srsti (krátká, dlouhá a hrubá). Vybrat si můžete tedy jezevčíka i podle vzhledu. Je ovšem třeba mít se na pozoru – jednotlivé varianty se totiž lehce liší povahově.

Důvody, proč si NEpořizovat jezevčíka

• Jako „správný“ lovečák trpí jezevčíci selektivní hluchotou a tvrdohlavostí. Jsou to opravdu temperamentní pejsci, se kterými občas není lehké pořízení. Je tak třeba být důslední a trpěliví a dopřát jezevčíkovi alespoň základní poslušnost. Jezevčíci nejsou tedy doporučováni k úplným začátečníkům.
• Pokud doma nechcete mít uštěkané torpédo, které z nudy vymýšlí lumpárny, musíte počítat s tím, že je třeba jezevčíka utahat psychicky i fyzicky.
• Jezevčíci navzdory své velikosti mají poměrně silný a znělý štěkot. A většinou štěkají opravdu hodně rádi. Především pokud bydlíte v bytě, sousedi z vašeho nového parťáka nemusí mít moc velkou radost. Štěkání lze ovšem omezit správným výcvikem.
• Jeho atypický vzhled – dlouhé tělo a krátké nožky – sice na první pohled zaujme, ale nese s sebou i řadu nevýhod. Jezevčíci by se ideálně měli vyhýbat pravidelné chůzi do schodů nebo skákat častěji z vyšších míst, jako je gauč či postel. Snadno si mohou poranit kluby a především páteř. Je třeba se naučit i správné manipulaci se psem, když ho berete do náručí. Při neopatrném uchopení psa opět může dojít k poranění páteře.
• Ani jedna varianta jezevčíka není vhodná k celoročnímu pobytu venku. Zahradu sice ocení, ale s přístupem dovnitř, především během zimy.
• Především hladkosrsté a dlouhosrsté varianty jsou vhodná psí plemena do městského bytu, hrubosrstý je vhodnější do domku se zahrádkou a především do aktivní rodiny. Ve všech případech je třeba počítat s tím, že budete mít byt plný chlupů. Hrubosrstou variantu je třeba párkrát za rok vytrimovat, hladkosrstí jezevčíci línají nejvíce a dlouhosrstou variantu je třeba nejčastěji a pravidelně vyčesávat, jinak začnou vznikat dredy.
• Jezevčíci se dokáží chovat svéhlavě v mnoha případech. Je proto důležité u nich nepodcenit socializaci jak vůči jiným zvířatům, tak cizím lidem. Při špatné socializaci pak toto plemeno štěká na vše, co se pohne. Za určitých okolností je jezevčík schopen být i agresivní. Při správné socializaci jde o přátelského a veselého pejska.

Historie jezevčíka

Jezevčíci patří mezi tradiční lovecká psí plemena, jejichž historie sahá do středověku. Jejich předci se ovšem dnešním jezevčíkům podobali především stavbou kostry, hlava byla odlišná. Do dnešní podoby začali být jezevčíci šlechtěni zhruba před 300 lety. Záznamy o něm mluví jako o nízkém, krátkonohém psovi s dlouhým trupem a svislýma ušima. Tito psi byli určeni především k lovu bobrů, jezevců, vyder a králíků, tedy specializovali se na norování. V roce 1888 vznikl první chovatelský klub v Německu. Tento klub již rozlišoval psy podle srsti, tedy na hladkosrsté, dlouhosrsté a drsnosrsté. Nejstarším a nejběžnějším typem je hladkosrstý jezevčík černé barvy s pálením, což je podoba, která je dnes nejméně populární.

Dlouhosrstí jezevčíci byli kříženi se „španěly“, díky kterým získali eleganci a ladnost, a jsou tak mezi městskými a společenskými jezevčíky nejpopulárnější. Drsnosrstí jezevčíci se často křížili s teriéry a knírači, což jim do vínku dalo ostrost a drsnost. První klub v Československu vznik v roce 1937. Tehdy byli jezevčíci populární především mezi myslivci, kteří hleděli na pracovní kvality těchto psů a čistokrevný chov moc rozšířen nebyl. Čistokrevných jedinců, se kterými chodili majitelé po výstavách, bylo v Čechách v té době všeho všudy 7. Jezevčíci se stávali čím dál populárnější, a to nejen mezi myslivci, ale i jako společenské malé plemeno psů.

Povaha jezevčíka

Jezevčíci jsou unikátní tím, že se jednotlivé varianty tohoto plemene od sebe liší nejen vzhledem, ale lehce i povahou. Všichni jezevčíci bez ohledu na svůj vzhled mají samozřejmě i základní povahové rysy typické pro toto plemeno. Mezi nejčastěji popisované vlastnosti jezevčíků patří tvrdohlavost, schopnost se urazit, ale i vysoká inteligence. Patrně právě inteligence, bystrost a empatie ovlivňuje chování jezevčíků. Tyto pozitivní vlastnosti ve výsledku mohou za to, že má toto plemeno „vlastní hlavu“. Rádi dělají doslova psí kusy, aby přesvědčili majitele o svém postoji a donutili ho, aby bylo po jejich. Mnoho lidí je tak přesvědčeno, že jde o nevychovatelné a paličaté plemeno, jiní právě pro jeho osobitost toto plemeno z celého srdce milují. Navzdory své poměrně malé velikosti jsou velice odvážní a leckdy jsou ochotni za svého majitele i položit život. Jde o vlastnosti, které jsou ceněny i mezi myslivci.

A jak je to s rozdíly v povaze jednotlivých variant? Většina majitelů hladkosrstých jezevčíků se shodne na tom, že mezi nejtvrdohlavější a nejméně ochotný se podvolovat každému příkazu na první dobrou patří právě hladkosrstý jezevčík. Tento typ rád napomáhá k explozím domácího vybavení. Hladkosrstí jedinci se prý i nejčastěji uráží. O těchto jezevčících se na druhou stranu říká, že velice rádi pracují a mají největší smysl pro humor. Spolu s hrubosrstými jezevčíky mají poměrně silný lovecký pud, při procházkách přírodou je tak třeba mít se na pozoru.

Dlouhosrstý jezevčík je oproti dalším variantám šlechticem a je nejvhodnější do městského prostředí jako společenský pes. Kromě toho, že působí elegantním dojmem, je nejvíce přátelský a nejochotněji plní příkazy. Určitou vadou na kráse je u dlouhosrstých jezevčíků určitá nervová labilita, kvůli které jsou někteří jedinci poměrně bázliví a někteří jsou schopní se ze strachu i ohnat, v krajním případě i kousnout. Drsnosrstí jezevčíci jsou přátelští a inteligentní a také výborní lovci, v současnosti jsou i nejčastěji využíváni myslivci.

Povahové rozdíly jsou mezi jednotlivými typy jezevčíků především s ohledem na typ srsti, nikoliv podle velikosti.

Vzhled jezevčíka

Tělesná stavba jezevčíka je nízká, protáhlá a silně osvalená. Nechybí krátké nohy a vyzývavé držení hlavy. Navzdory krátkým končetinám jsou mrštní a i poměrně rychlí. Hlava jezevčíka je protáhlá a při pohledu shora a ze strany je stejnoměrně zužující až k nosní houbě, není ovšem vyloženě špičatá.

Srst jezevčíků je hladkosrstá, která je dle standardu krátká a lesklá. Dlouhá srst je rovná, lesklá s podsadou, přiléhající k trupu, prodlužující se pod krkem a na spodní straně těla.

Drsnosrstí jezevčíci s výjimkou mordy, obočí a uší jsou na celém těle pokrytí srstí s podsadou, která je stejnoměrně přiléhavá, hustá a drátovitá. Na čumáku má jezevčík vousy, husté obočí a na uších má srst výrazně kratší než na těle. Ocas je dobře a rovnoměrně osrstěný.

Jezevčíka si můžete pořídit ve třech velikostech. Standardní, trpasličí a králičí. Trpasličí a králičí jsou tzv. miniaturní. Hlavním rozdílem mezi miniaturními jezevčíky je ve velikosti obvodu hrudníku. Trpasličí musí mít obvod 35 cm, a to nejpozději v 15 měsících (v dospělosti váží okolo 5 kg). Králičí má v obvodu max 30 cm (ti v dospělosti mývají okolo 3,5 kg). Trpasličí a králičí jezevčíci se běžně rodí v jednom vrhu. Tyto varianty se i mezi sebou smí křížit, nesmí se křížit miniaturní jezevčík se standardním. U standardních jezevčíků se velikost hrudníku neměří, váha by se měla ovšem pohybovat mezi 6 a 9 kg.

Podle standardu FCI jsou povoleny tři barevné varianty. Jezevčíci jsou jednobarevní, a to buď červení, žlutí s černou příměsí. Existují i dvoubarevní – černí či hnědní s pálením, a skvrnití (nazývaní též tygrovaní nčbo žíhaní) se základní tmavou až černou barvou nebo červenou či šedou. Drsnosrstí jezevčíci se nejčastěji vyskytují v barvě světlého až tmavého divočáka. Podle amerických a anglických standardů jsou povoleny i bílé a tříslové varianty, v zemích řídících se především standardy FCI tyto barevné varianty ovšem povolené nejsou.

Ke komu je vhodný jezevčík

Jezevčíci jsou nenároční pohodáři, kteří jsou pro každou špatnost. Hladkosrstá varianta má tu výhodu, že nevyžaduje žádnou zvláštní péči o srst, jen občasné vyčesání. Nevýhodou hladkosrstých jezevčíků je, že nemají podsadu, v chladných měsících je třeba nezapomenout na obleček, který bude chránit záda a kvůli krátkým nožkám i břicho (všichni jezevčíci při prochladnutí trpí například na zánět močového měchýře). Dlouhosrstí a hrubosrstí jezevčíci mají podsadu, vydrží tak déle v chladném či deštivém počasí bez oblečku. Je ovšem náročnější se jim o srst starat, především dlouhosrsté jezevčíky je třeba pravidelně kartáčovat.

Jezevčíci patří mezi všestranné plemeno, které bude spokojené jak na zahradě s přístupem do baráčku, tak i v městském bytě s pravidelnými procházkami. Jezevčíci milují lidskou společnost, pokud jsou delší dobu sami, nebojí se své stesky řešit štěkotem a vytím. Je s tím třeba počítat a snažit se jim být co nejvíc na blízku. Samozřejmostí je je učit od malička, že pár hodin vydržet samotní prostě musí i bez hlasové nelibosti z jejich strany.

Jezevčíci jsou sice paličáci, ale jsou i velice inteligentní, takže běžný výcvik snadno zvládnou (samozřejmě s nutnou dávkou trpělivosti z vaší strany). I když se v současnosti jezevčíci využívají především jako společenští psi, je třeba brát v potaz lovecké pudy a při pohybu v přírodě je mít pod kontrolou. Jezevčíci jsou tak vhodní i pro začátečníky, kteří se obrní trpělivostí a při výchově budou důslední. Při správném postupu a výběru vhodné chovné stanice si domů přivezete jedinečného psího parťáka, který s vámi bude nadšeně chodit na středně dlouhé procházky a vymýšlet různé skopičiny.

Jezevčík v bodech

Velikost:

• Kohoutková výška cca 18-23 cm, hmotnost 3,5-9 kg (trpasličí, králičí a standard)

Srst:

• Hladkosrstý, dlouhosrstý, hrubosrstý

Zbarvení:

• Jezevčíci jsou jednobarevní i dvoubarevní. A to buď červení, žlutí (s černou příměsí) nebo černí či hnědí s pálením a skvrnití (nazývaní též tygrovaní nebo žíhaní) se základní tmavou až černou barvou, nebo červenou či šedou. Drsnosrstí jezevčíci se nejčastěji vyskytují v barvě světlého až tmavého divočáka.

Jak dlouho žije:

• Jezevčík se dožívá 12 až 14 let.

Odkud pochází:

• Německo

Pro koho se hodí:

• Jezevčíci jsou „osobnosti“, se kterými se nudit nebudete. Jde o psy, které zvládne i aktivní, trpělivý a důsledný začátečník.
• Výhodou jezevčíků je, že si můžete vybrat vhodného parťáka podle typu srsti, velikosti a i s přihlédnutím k povaze, která se do jisté míry pojí s velikostí a především typem osrstěním jezevčíka.
• Pokud toužíte po elegantním švihákovi, který se s vámi bude spokojeně a klidně procházet městským parkem, sáhněte po dlouhosrstém jezevčíkovi s krásnou lesklou srstí.
• Rádi vyrážíte především do přírody se středně aktivním společníkem, který bude ostražitý, ale nikoliv agresivní? Pak je vhodnou volbou především hrubosrstá varianta.
• A co hladkosrstý elegán? Ten vám patrně vyzdobí byt pár otisky zubů a čas od času se s chutí urazí, když nebude po jeho, ale zároveň vás pobaví řadou originálních kousků a s trochou trpělivosti s vámi bude časem nadšeně spolupracovat a chodit na středně náročné procházky.

Hledáte další malá psí plemena do bytu? Pak se podívejte, na naše tipy. Nebo dáváte přednost sportovním psím plemenům, se kterými se můžete věnovat některému ze psích sportů. Poznejte sportovní psí plemena, která baví běh i túry. A pokud hledáte psího parťáka k dětem, pak by vám neměly uniknout tipy na psí plemena vhodná k dětem. 

Autor: Lucka z Chlupáči.cz
Foto: Canva